V současnosti obdivujeme výtvarná díla starých mistrů a výtvarníků z nedávné minulosti. Jsme často překvapováni aukčními výsledky již proslavených autorů. Sběratelé se předhánějí ve shromažďování výtvarného umění od různých autorů a investoři jsou ochotni zaplatit kolikrát i překvapivé částky za známé umělce. Samozřejmě, že hlavní roli zde hraje talent, píle a jakási ojedinělost vložená do daného díla a spousta i tzv. neuchopitelných vlivů. O tom bychom mohli polemizovat velmi dlouho, ale já bych se nyní rád zaměřil na jinou, velmi podstatnou část vzniku do budoucna uznávaného umělce. A to je jeho propagace. Mně samotnému se dostalo do rukou spoustu zdařilého výtvarného umění s vysokou uměleckou hodnotou od nepříliš známých malířů anebo alespoň nevyhledávaných sběrateli nebo investory. Přestože by si zasluhovali přinejmenším obdobný obdiv jako ti proslavení a kolikrát dle mého názoru i mnohem větší. Za takovéto nerovné ocenění může nedostatečné prosazení a třeba i nepřízeň štěstí. Propagace ve výtvarném umění je neméně důležitá než v jakémkoliv jiném oboru. 

V minulosti v dobách předválečných se zakládaly různé umělecké spolky, ze kterých vyrostlo mnoho dnes uznávaných a oslavovaných malířů. V současnosti jsou zde též talentovaní výtvarníci, kteří ovšem nemají příliš šancí se prosadit. Nedostatečná propagace a tím i nedostatečný zájem veřejnosti může takového talentovaného umělce uvrhnout v zapomnění. Nechceme přeci, abychom v budoucnu neměli „staré mistry“. Před pár lety jsem založil nadační fond „Dům umění“ a výstavní sál pro pořádání výtvarných výstav a tím i propagaci vystavujících. Výtvarníci, kteří v Domě umění vystavují, na základě své propagace nějaký ze svých prodaných obrazů resp. její výtěžek věnují dalšímu vystavujícímu výtvarníkovi pro uspořádání další výstavy. Dá s tak trochu říci „umělci sobě“. Doufám, že i tato malá podpora v současnosti pomůže našim výtvarníkům v budoucnosti.

  David Fiala – zakladatel nadačního fondu s mottem „Podporujeme v současnosti mladé výtvarníky, abychom měli v budoucnosti staré mistry“.

Opět nám bylo ctí být v pořadu Polopatě.

Na jeho záznam se můžete podívat zde:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10658625776-polopate/218562220400003/video/601426

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10658625776-polopate/218562220400003/video/601432

Před nedávnou dobou jsem při svých toulkách jižní Evropou zakoupil empirové sofa s úžasným příběhem. Fabulace či skutečnost? Do tohoto okamžiku sám nevím, ale ten příběh byl pro mě tehdy i nyní úžasný. Posouzení tedy nechám na Vás.

Jak jsem již uváděl, dostal jsem nabídku na koupi mahagonového sofa k renovaci. Jeho stav nebyl sice příliš representativní, ale já jsem již v představách viděl jeho skvostný vzhled, až bude kompletně zrenovován. Když jsem si vyslechl i jeho příběh, nebylo co řešit a obchod byl uzavřen.

Prodávající mi vyprávěl, že je zpřízněn s Pierrem Humbertem, což je francouzský architekt, který měl na starost na počátku 20.století rekonstrukci zámečku Malmaison, který se nachází asi 15 kilometrů od Paříže v městečku Rueil-Malmaison. Renovací procházely i interiery a jak to tak bývá, nepotřebný majetek se rozprodával či likvidoval. Zmíněné sofa prý pocházelo z tohoto panství a při představě historických skutečností tohoto zámečku se začíná objevovat spousty otazníků.

Jósephine de Bauharnais byla první manželkou Napoleona Bonaparte a v roce 1799 zakoupila zmíněný zámeček Malmaison, který přeměnila v rodinné sídlo a kam se Napoleon z bitev vracel. Manželství ovšem nebylo šťastné a nemělo dlouhé trvání. Roku 1809 se soužití rozpadá a Josefína 1814 umírá. Zámek je již nevyužíván a chátrá. Postupně mění majitele až do zmíněné rekonstrukce

Vraťme se tedy k myšlence – sedával Napoleon Bonaparte na zmíněné sedačce? Tuto polemiku již nechám na Vás. Já bych tomu věřil rád,    protože mám rád hezké příběhy.

Krásné empírové sofa si můžete ve své nové kráse prohlédnout a třeba i zakoupit v našem Atelieru. Právě je dokončena a čeká na svého nového majitele.

S mottem „Život je složený z příběhů“

David Fiala

Příběh o tomto sofa natáčela Česká televize v pořadu Polopatě a shlédnout ho můžete zde:

O starožitném nábytku: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10658625776-polopate/218562220400003/video/601426

O restaurování starožitností: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10658625776-polopate/218562220400003/video/601432

Charles Cressent (1685 - 1768) byl tvůrce umění sochařského, ale i užitného nábytkářství a obě profese propojil v jedno. Jako sochař se nejvíce proslavil tvorbou podobizen a bust panovníků a slavných osobností jako například Ludvíka, syna Filipa II. vévody Orleánského, pro kterého navrhoval a vyráběl dekorativní nábytek. Uplatnil tím své vzdělání u Andre Charlese Boulla, kde se vyučil jako kovolitec. Své vzdělání a svůj talent propojil v nábytkářství. Ve své tvorbě odléval zlacené a bronzové dívčí hlavy a tváře, někdy i celé postavy. Těmito odlitky zdobil stoly, komody a sekretáře doplněné aplikami květnatých a rostlinných tvarů. Kvalitnímu rokokovému nábytku tím dodával luxus a uměleckou hodnotu. Jeho nábytek se tak stal velmi žádaným v těch nejvyšších kruzích tehdejší společnosti. Cressent se stal jedním z nejžádanějších a nejoceňovanějších tvůrců francouzského nábytku 18. století. Jeho solitérní kousky najdeme v těch nejvýznamnějších evropských palácích.

V současnosti jsme měli tu čest, že jsme se mohli ujmout renovace skvostného dámského psacího stolu, bohatého na bronzovou výzdobu. Kombinace ladných tvarů s precizní intarsií s kvalitní palisandrovou dýhou a bronzovými odlitky dívčích a rostlinných tvarů nás uvádí v údiv řemeslného umění mistrů 18. století.

Precizní práce jsme právě dokončili s respektem k jeho tvůrci a tento skvost si začíná hledat svého nového majitele.

S mottem „Investice do historie je stálá“

David Fiala

Pro nabídku starožitností k prodeji se podívejte na náš web http://eshop.atelier-fiala.cz/

Nově jsme v naší dílně dostali do špičkové kondice dva super kousky. A nyní o Vaši přízeň budou soupeřit. Biedermeier ročník 1825 v ořechovém provedení s o něco málo mladším biedermeierem ročník 1830 v třešňovém provedení. Oba dva favorité dnešní scény jsou ve formě, jakoby se právě zrodili. Není ani divu, když jsme jim věnovali takovou péči. Byly jim dopřány jen ty nejlepší materiály své doby včetně stylového kabátu v dobové látce. Starší soupeř v ořechovém provedení, přestože je subtilnějšího vzrůstu v celkové šířce 185 cm, získává na šarmantnosti svými černými doplňky. Mladší soupeř v celkové šířce 210 cm zase oplývá ladným tvary v jasném třešňovém masivu.

Jejich síly jsou velmi vyrovnané. A tedy sám nevím, který z účastníků získá větší přízeň svých obdivovatelů. V současnosti stojí na scéně v galerii atelieru a čekají na Vaše vyjádření.

Sofa na prodej najdete na webu http://eshop.atelier-fiala.cz/25-nabytek

Tým Atelieru Fiala

Byl jeden z nejvýznamnějších tvůrců nábytku 18. století. Jeho dílna vyráběla nábytek v neoklasicistním stylu s jemnou řezbářskou výzdobou převážně ve zlaceném nebo mahagonovém provedení. Stal se váženým dodavatelem interiérů královny Marie Antoinetty, Ludvíka XVIII., Charlese X., Prince de Conde a dalších panství a knížectví jako např. George IV. z Anglie nebo Gustav III. ze Švédska. Jacob se narodil v Chenu v Burgundsku. Po smrti svého otce v pouhých 16-ti letech v roce 1755 odešel do učení do Poříčské dílny k Jean-Babiste Lerouge. V roce 1765 se stává mistrem a svůj tvůrčí talent začíná prosazovat v neoklasicistním pojetí s propracovanými řezbářskými detaily většinou se zlacenou povrchovou úpravou. Nábytek byl velmi dekorativní s vysokou užitnou hodnotou. Sedací nábytek měl povětšinou velmi pohodlné čalounické výplně.

Jacob se stává společníkem firmy a jeho reputace velmi rychle roste a nakonec se rozšířila mimo Francii. Jeho odběrateli byla království, knížectví a panství po celé Evropě. V té době zaměstnával přes 300 pracovníků a vytváří tím jednu z největších dílen ve své době. Během Francouzské revoluce se ovšem situace velmi změnila, když část šlechtických klientů opustilo zemi nebo bylo popraveno. Výrobní provoz se značně omezil a začaly narůstat dluhy a díky šlechtickým vztahům mu též hrozilo vězení. Jeho nábytkářské umění mu však pomohlo a stal se jedním z hlavních dodavatelů revoluční vládě a později i císaři Napoleonovi.

V roce 1796 předává výrobu svým dvěma synům Georgesovi a Francoisovi. O sedm let později Georg umírá a Jacob se vrací zpět do firmy, aby vypomohl Francoisovi. Dále pak začíná další kapitola neméně slavné firmy „Jacob Desmalter et Cie“, která navázala na produkci Jacoba.

V současnosti si můžete u nás v Atelieru zakoupit skvostné neoklasicistní křeslo (ušák) z produkce Jacobů z přelomu 18/19 století po kompletní renovaci, které čeká na svého nového majitele.

Pro další skvostné kousky nahlédněte do naší galerie na www.atelier-fiala.cz

S mottem „Važme si odkazu našich předků“

David Fiala

Občas si tak přemýšlím a polemizuji o konzumnosti dnešní společnosti. Jak jinak než v mém oboru.

Co se týká naší práce, tak se denně setkávám s historickým nábytkem a s jeho zpracováním. Při renovacích se vždy musíme tak trochu ztotožnit s jeho tvůrcem a velmi často jsme překvapováni kvalitou jejich práce, důvtipem při výrobě a většinou ojedinělostí daných kusů. Když provádíme ozdravný proces třeba i na staletích starých kusech, tak vždy s velkou pokorou a úctou k jeho stvořiteli. Šikovnost a trpělivost tehdejších výrobců nás stále a stále překvapuje. Není tedy divu, že se s jiným než kvalitním historickým nábytkem moc nesetkáváme. Nedávno jsem však byl donucen mou malou dcerkou navštívit "nejmenovaný nábytkový dům" a jiné obdobné obchody se současným nábytkem. Ne, že bych jejich produkci a ostatních neznal, ale byl jsem fascinován těmi davy lidí, jak před sebou tlačí vozíky plné papírových krabic, ve kterých mají papírový či dřevotřískový papírem potažený nábytek rozložený na destičky. Nábytek na jedno použití, který si musí sami složit a už nikam nestěhovat, aby se jim nerozpadl.

Musím se ovšem sklonit před současným marketingem jak dokážou přesvědčit davy, aby si zakoupily vybavení svého obydlí v tak pomíjivé životnosti. Nebo možná konzumnost společnosti si to tak žádá. Faktem je, že kvalita řemeslné práce, ušlechtilost tvarů a historická hodnota je na okraji zájmu populace jako celku. Naštěstí mí zákazníci jsou ti jedinci, kteří kvalitu a historickou hodnotu ocení.

Právě pro své zákazníky jsme nově zrenovovali zajímavý kousek, který běžně nenajdete. Krásné sofa ve stylu Louis Philippe z roku cca 1860 z ořechového masivu ladných tvarů a precizním zpracování. Jak v době svého vzniku, tak při precizní renovaci byly použity ty nejkvalitnější materiály, jako již zmíněný ořech nebo šelaková politura leštěná do zrcadlového lesku nebo čalounické výplně z koňských žíní, afrických trav či konopných popruhů a tkanin. Jako třešnička na dortu je pak exklusivní látka s nádherným dobovým vzorem, který je vytkáván zlatou nití. V současnosti šlechtické sofa září stejně jak v polovině 19. století, přestože již přežilo několik generací a my ho i dnes můžeme obdivovat a jen se tak domnívat kdo na něm asi tak sedával.

Sofa si nyní hledá svého nového majitele a můžete se i Vy stát součástí jeho budoucí historie.

S mottem „Važme si starého nábytku – nebude“

David Fiala

P.S. Nábytek ze současné produkce se v budoucnu renovovat nebude.

Thonet Michael (1796 – 1871) byl synem koželuha Franze Antona Thoneta z Boppard nedaleko Koblence v západní části Německa (tehdy součástí revoluční Francie). Vyučil se tesařem a v rodišti zakládá stolařskou dílnu. Od roku 1819 byl nezávislý truhlář. O rok později se oženil s Annou Grahs, se kterou měl sedm synů a šest dcer (ovšem pouze čtyři ze synů přežili dětství). Michael byl vizionář a se svou představou o moderním bydlení se snažil uspět v oblasti ohýbaného nábytku (především bukové dřevo).

První úspěch přišel s tzv. boppardskou židlí (ohýbaná překližka). Thonetův zásadní průlom byl v jeho úspěchu v ohýbání bukového dřeva v horké vodě. To mu umožnilo navrhovat zcela nový, elegantní, lehký, odolný a pohodlný nábytek půvabných a zakřivených tvarů, který se silně odvolával na módu. Tím se odkláněl od těžkých vyřezávaných vzorů minulosti. Na veletrhu v Koblens v roce 1841 se Thonet setkává s princem Klemensem Wenzelem von Metternichem, který je nábytkem nadšený a Michael s ním vybavuje vídeňský dvůr. Do Vídně následně přesouvá svou výrobu, která byla tehdy centrem nábytkářské produkce.

Za nedlouho přichází další úspěchy a jeho ohýbaný nábytek se dostává do celého světa. Továrny dále otevírá v Polsku, Maďarsku a v moravských Koryčanech, dále pak v Bystřici pod Hostýnem. Módnost, ojedinělost a sláva Thonetova ohýbaného nábytku zůstává až do dnes. Židle č.14 „kavárna“ se vyrobila ve více jak 50 milionech kusech a stále se vyrábí pod značkou TON. Dle mého názoru je Thonet nejslavnější a nejproduktivnější tvůrce nábytku všech dob. V naší nabídce máme několik zajímavých kousků k prodeji včetně nejslavnějšího houpacího křesla, které v roce 1867 získalo zlatou medaili na veletrhu v Paříži a stalo se tak ikonou historie designu.

S mottem "Umění umět"

David Fiala

Nahlédněte do naší prodejní galerie na http://eshop.atelier-fiala.cz/

Zase jeden krásný kousek v naší dílně čekající na svou ozdravnou kúru. Ale nejprve něco o jeho tvůrci. David Roentgen (1743 – 1807) se narodil v Herrnhaagenu v Německu otci Abrahamovi Roentgenovi, který studoval u nábytkářského mistra Wiliama Gommy v Londýně. Následně se usídlili v Neuwiedu blízko Coblenz v Německu. Abraham zde zakládá nábytkářskou výrobu. David se vyučil v otcově dílně, kterou následně přebírá a rozvíjí ve velkou a úspěšnou firmu. Pokrokové návrhy a technicky důmyslné prvky u jeho nábytku mu přináší velký úspěch a následně se stává jedním z nejslavnějších nábytkářů 18. století. Proslul po celé Evropě pro jeho marketerie, technické řešení, tajné zásuvky, a to vše v jemném a subtilním neoklasicistním stylu. Jméno firmy je uváděno po celé Evropě a nechybělo u mnoha událostí ve Francii. Přestože nábytek byl vyráběn v německém Neuwieldu, otevírá výstavní síň v Paříži. Roentgen se stává významným obchodníkem. Marie-Antoinetta ho jmenovala jejím uměleckým stolařem a získává značnou přízeň královny.

Jeho sláva a pokrokový vliv v nábytkářství mění pohled na tehdejší bydlení. Goethe ho zmiňuje ve svém díle Wilhelm Meister. David prokazuje svůj obchodní talent a otevírá výstavní síně v Berlíně a Saint Petersburgu a vybavuje paláce císařovně Kateřině. K protekci u královen Francie a Ruska přidal také krále Pruska, který roku 1792 Roentgena jmenoval zástupcem pro oblast Dolního Rýna. Francouzská revoluce a napoleonské války zastínily mnoho jiných skvělých truhlářů tohoto období. Roku 1793 se revoluční vláda zmocnila jeho výstavních síní a osobního majetku. O pět let později, po invazi do Neuwieldu, byla zavřena i jeho továrna. Dílna už nadále neprosperovala.

Nyní si můžete v naší dílně prohlédnout nebo po renovaci i zakoupit jeden z jeho produktů. Úžasný neoklasicistní dámský stolek, který má četnost zásuvek, sklopnou pracovní desku s roletkou a tajné schránky. A to vše můžete uzamknout jedním klíčkem. Překvapením pak je, že roletku ovládáte vytažením zamykací zásuvky. No prostě technický skvost 18. století.

S mottem „Umění umět“

David Fiala

Velmi často dostávám otázku „Co nejcennějšího nebo nejzajímavějšího jste renovovali?“.

V průběhu již čtvrtstoletí naší práce bylo těch renomovaných věcí s kolikrát zajímavým příběhem opravdu hodně. Ale při této otázce si vždy nejvíce vybavím příběh císařských židlí, které ve svém skvostném stavu z doby feudalismu přešly přes nacismus až do komunismu, kde takřka byly zničeny.

Abych mohl tento příběh popsat, musím se vrátit do roku 1944 kdy nacisté okupovali Rakousko, tedy ovládli zámek Schőnbrunn a Hofburg a před strachem ze spojeneckých vojsk odváželi mobiliář z Vídně do jihomoravského zámku v Uherčicích. Panství hraběte Antonia Ottaviana Conte di Collalty e San Salvatore bylo zkonfiskováno a zámek v hraničním pásmu připadl do správy nové československo-sovětské armády. Vídeňský mobiliář tak chátral ve skladu. Rakouská strana vedla již od roku 1947 nekonečné jednání o návratu nábytku s tím, že se nejedná o konfiskát hraběte, ale o mobiliář ze Schőnbrunnu.

Komunistický režim samozřejmě nebral v úvahu, že se jedná o krádež nacistů a následné zadržování císařského majetku historické hodnoty.

Požadavek na vrácení se v různých formách průběžně opakoval až do roku 1994, ale až v roce 2005 vláda rozhodla o vrácení nábytku. Ovšem ten byl po více jak 60.letech chátrání v katastrofálním stavu. Z části rozkraden nebo možná i z části posloužil jako otop sovětským vojákům. Z celkového počtu více jak 500 kusů se zachovalo necelých 300.

Vláda tehdy rozhodla, že je nutností nábytek vrátit v odpovídajícím stavu. Po konkurzu na restaurování se nábytek dostal do naší správy.

Když jsme nábytek v Uherčicích přebírali, vytahovali jsme jednotlivé kusy nebo jen torza z kotelny a různých přístřešků do kterých teklo. Byl to tehdy pro nás smutný příběh, ovšem po dokončení celého díla bylo pro nás odměnou vědomí, že jsme jako Atelier odvedli kvalitní práci a tím zanechali stopu v Schőbrunnském zámku.

Při takových příbězích mě vždy zaráží otázka, proč vyšší údaj v kalendáři neudává vyšší úroveň společnosti.

S mottem „važme si odkazu našich předků“

David Fiala