Háková Zuzana

Háková Zuzana

pátek, 12 červenec 2019 11:29

Kodaň – město klidu a pohody

        

 

Při mé cestě za uměním jsem navštívil Kodaň a tato návštěva byla pro mě nezapomenutelným zážitkem. To, že tímto hlavním městem Dánska procházely dějiny připomínající mnohé dochované památky, asi nikoho nepřekvapí.

 

             

 

Kodaňské zámky nebo monumentální mramorový kostel „Frederiks Kirke“, který je největší stavbou svého druhu ve Skandinávii. Navíc je Kodaň velmi přívětivým městem k umění s četností muzeí a galerií.

 

                  

 

Ale mě nejvíce uchvátila moderní architektura, která je tak citlivě propojena s těmito starobylými stavbami. Jsem příznivec všeho historického, ale zde jsem se musel sklonit před uměním propojení historických staveb s moderní současnou architekturou. V některých případech se tyto odlišné světy takřka dotýkaly a v jiném případě jako např. Královský palác Amalienborg s již zmíněným mramorový kostelem a moderní skleněná stavba královské opery spolu komunikují z protějších břehů mořského kanálu obou ostrovů. To vše je propleteno městskými vodními kanály místo ulic plnými loděk a plachetnic připomínajících tak trochu Amsterdam.Na nábřežích projíždějí cyklisté pod barevnými přístavními domky. Na auta a zacpané silnice tu úplně zapomenete. Všude přítomná zeleň a kytky a lidé, kteří nikam nespěchají, Vás přivádí do klidu a pohody. Kodaň mě svou vlídností ohromila.

 

                

                

úterý, 18 červen 2019 14:43

Stůl pro Baťu

               

 

Stůl psací z produkce „UP“ (uměleckoprůmyslové závody) Brno. Jeden z prvních produktů Jindřicha Halabaly z roku 1930, kdy zaujal pozici hlavního architekta brněnského nábytkářského podniku.

 

                 

 

Baťovy závody žádaly vybavení nových kanceláří manažmentu kvalitním a exklusivním nábytkem s výrazem modernosti. UP závody pod vedením J.Halabaly vyvíjí omezenou sérii, ze které se jednotlivé prvky stávají tak úspěšné, že byly zařazeny do sériové výroby. Jako např. židle pod označením H-214 či H-284 nebo křesílka H-275 a H-269, které se staly kultovním nábytkem i v současnosti a jsou vyhledávané sběrateli.

 

            

             

 

Tento nábytek můžete zakoupit po kompletní renovaci včetně exklusivního baťovského psacího stolu z 30. let, který jsme právě dokončili.

středa, 12 červen 2019 11:03

Zuzana a starci

 

                  

 

Před nedávnou dobou se mi podařilo obohatit sbírku obrazů Josefa Fialy o jeden mimořádný a dlouho vyhledávaný obraz „Zuzana a starci“, který autor namaloval ve 20. letech. Inspirací k tomuto obrazu mu bylo mistrovské dílo od holandského malíře Petera Lely (1618-1680), který ho vytvořil v Anglii někdy v letech 1650-1655. Lely byl od roku 1661 dvorním malířem krále Karla II. Mistrovský portrétista, který byl za své služby osobně v roce 1680 králem povýšen do rytířského stavu. Ale téhož roku umírá u malířského stojanu, když portrétoval vévodkyni Somerset.

 

                  

 

Obraz Zuzana a starci vychází z biblického příběhu, kdy mladá žena byla při koupeli starci překvapena a přesvědčována, aby jim byla po vůli, nebo že jí z cizoložství obviní. Zuzana odmítla a byla neprávem obviněna a odsouzena k trestu smrtí, ale prorok Daniel ji zachránil. Při mé návštěvě Londýna jsem samozřejmě nemohl opomenout návštěvu Tate Gallery s britským uměním. Na vlastní oči jsem si mohl prohlédnout obraz, který Fialu inspiroval a i ostatní díla starých mistrů. Při prohlídce jsem se též dozvěděl, že tento obraz byl vystavován i v Praze v roce 1969 na výstavě „Dvě staletí britské malby“.

 

        

 

Josef Fiala byl inspirován tímto tématem a vycházel z kompozice tohoto obrazu, avšak svým osobitým pojetím, kde se zajisté nepopře Hynaisova škola. Jsem velmi rád, že jsem mohl sledovat obrazy s jedním tématem od sebe vzdálených bezmála tři století. Atmosféra Fialova obrazu a netradiční téma bude určitě obohacením připravované výstavy ke 140. výročí autora.

S úctou k umění David Fiala

čtvrtek, 30 kvě 2019 14:11

„Kindertransport“

                                   

Při mé návštěvě Londýna, tedy spíše mé první kroky z nádraží na Liverpool Street mě dovedly ke krásnému sousoší, které ve mně vyvolaly rozporuplné pocity. Měl jsem příležitost sledovat úžasnou sochařskou práci a zároveň vnímat význam tohoto památníku, který byl věnován deseti tisícům dětí, následně pak i sirotkům, kteří se najednou ocitly na tomto místě. Vlastně měli obrovské štěstí, že se tu vlastně ocitly, ale i v tvářích těchto bronzových soch je možné vidět tu beznaděj a nejistotu časů budoucích. Mé pocity se dále umocňují, když se dozvídám, že tvůrce sousoší Frank Meisler je vlastně jedno z těchto bronzových dětí.

                                     

Tvůrce se narodil v židovské rodině v Danzigu (nyní Gdaňsk v Polsku) a jako desetiletý byl spolu s dalšími dětmi evakuován v roce 1939 „Kindertransportem“ přes Berlín a Nizozemí do Londýna. Jeho rodiče byli 3 dny po transportu zatčeni a odvlečeni do koncentračního tábora v Osvětimi, kde byli zavražděni. Frank vystudoval architekturu a celý svůj následný život zasvětil umění, připomínkám holocaustu a neštěstí přeživších. V roce 1960 se odstěhoval do Izraele, kde se pak naplno věnuje své tvorbě. Vytvořil nespočet památníků obětem nacismu takřka po celém světě. Obdržel mnoho ocenění za svou uměleckou tvorbu. Mimo jiné od české akademie získal zlatou medaili Franze Kafky v roce 1999. Též byl vyznamenán za služby v německo-židovských a izraelských vztazích. Frank Meisler před rokem zemřel v nedožitých 90. letech a byl jedním z hrstky přeživších židů, který měl příležitost prožít si svůj život a něco v něm dokázat.

Připomínejme si alespoň skrze památníky naší historii a nenechme ji zaniknout.

David Fiala

 

Před dvěma lety jsem zveřejňoval článek „Zázraky se dějí“ https://www.atelier-fiala.cz/cs/blog/item/477-zazraky-se-deji , který se váže k současnému příběhu.

Jako doplnění chybějícího článku řetězu minulosti se příběh propojil v jeden celek, a tím bylo i zodpovězeno na spousty otazníků.

Od roku 1920, kdy se pro mě obraz „Dělnická madona“ ztratil a po 80. letech opět objevil, se po takřka 100 letech příběh uzavřel. 

Od doby kdy se zmiňovaný obraz stal součástí celé sbírky, byl vystavován a různě publikován. Snad na základě těchto událostí mě kontaktovala paní Anna s pro mě překvapující informací. „Jsem pravnučkou pana Jana Horníka, profesí řídící obchodu Vítkovických železáren a sběratele umění, který byl obdivovatelem Josefa Fialy a od kterého prostřednictvím galerie Weinfurter v Praze ve Vodičkově ulici zakoupil v roce 1920 Váš obraz.“

Dáma své tvrzení dále podložila kupním listem, průvodním dopisem prodejce a rodinnými fotografiemi s obrazem. Nadšeně jsem pozval paní Annu i s rodinou do naší galerie na prohlídku obrazu, kde mi vyprávěla příběh svého pradědečka jak též díky historickým událostem o majetek i obrazy přišli, a jak že babička byla nucena z finančních důvodů obraz, jako již jeden z mála zbylých, v sedmdesátém roce prodat.                         

 Obraz Dělnickou madonu tedy viděla po dlouhých 50. letech se vzpomínkou na své dětství. Byla to velmi příjemná a emotivní návštěva s projevy přátelství se společným zájmem. Diskuse se vedly v duchu historie, jak na umělecké tak i životní scéně. 


   

 

 

 

Paní Anně jsem velmi vděčen, že mě oslovila a propojila příběh minulosti „Dělnické madony“. 

Při odchodu mi popřála štěstí při ucelování celé sbírky a věnovala mi své originální listiny, které by prý měly být součástí obrazu.

 

Na závěr bych chtěl této dámě poděkovat též za ucelení osudu celého příběhu.    

 

S úctou David Fiala        

úterý, 07 kvě 2019 13:51

Sekretář biedermeier

 

 

Reprezentativní nábytek – užitná hodnota – umělecké zpracování – ochrana cenností - důmyslné tajné schránky….to vše se skloubí v sekretáři z vrcholného biedermeieru z roku 1820. Vždy bylo nutné ochraňovat své cennosti a písemnosti a snad v průřezu všech historických stylů se setkáváme s nábytkem, který k tomu sloužil. Při kompletní renovaci často objevujeme tajné zásuvky či různé schránky, které jsou i po staletí skryté. Občas se i stává, že v tajných útrobách objevíme starý dokument či tajné nebo milostné psaní. Vrátíme se tak do životů již proběhlých, a přestože i souvislosti zůstávají utajené, máme příležitost se tak trochu vrátit do minulosti.

 

              

 

V současnosti je sekretář ve stavu svého vzniku s objevenými všemi tajnými schránkami, které prozradíme jen budoucímu novému majiteli. Sekretář je po kompletní renovaci, za který by se nemuselo stydět ani muzeum biedermeieru.

 

 

 

Právě renovujeme i další zajímavé kousky. Navštivte nás na Chvalské tvrzi v Praze 9 nebo www.atelier-fiala.cz

Tým Atelieru Fiala.

pondělí, 15 duben 2019 14:50

… příběh Adele

                           

 

Sběratelství není jenom o sbírání historických předmětů, ale též o sbírání příběhů do věcí vložených. Proto jsem se při poznávání New Yorku též zaměřil na pro mě velmi silný příběh „ Adele neboli Dáma ve zlatém“ od Gustava Klimta.

 

                    

 

Tento neskutečný obraz naplněný vysokou dávkou umění není jen nádherné umělecké dílo, ale příběh jak tvůrce či vyobrazené dámy a celé její rodiny je tak silný, že se ani nedivím, že současný vlastník Ronald Lauder obraz vydražil za 135 milionu dolarů. Nejvyšší cenu, která kdy byla za obraz zaplacena. Byl to tedy ve své době nejdražší obchodovatelný obraz. Portrét Adele Bloch-Bauerové je tedy hlavním obrazem celé Neue Galerie. „Adele“ se dočkala spravedlnosti až po více než 60. letech. Nejprve ho v židovské rodině s českými kořeny zabavili nacisté včetně veškerého dalšího majetku. Následně rakouský stát nechtěl uznat dědický nárok jednoho z mála přeživších židovských potomků Marii Altmanové. Až po dlouhých soudních sporech musel Belvedere jeden ze svých pokladů vydat. Dědička po zobchodování s pocitem spravedlnosti věnovala výtěžek na dobročinné účely a obraz putoval z Vídně do New Yorku tak, jako kdysi musela dědička utéct před nacisty. Ale i ostatní obrazy, které jsou v této galerii vystavovány, mají své příběhy. Někteří z vystavovaných autorů s evidentně vysokým talentem se své slávy nedočkaly. Než byly řádně oceněny, zemřely na základě svého židovského původu v koncentračních táborech. Z této galerie jsem odcházel plný emocí s pocitem, že se nemusíme na umění jen dívat, ale že to můžeme i prožít skrze jejich příběhy.

 

                                                                                    

  

S úctou k silným příběhům,

David Fiala

pátek, 05 duben 2019 10:17

České stopy na Manhattanu

      

 

Při cestě do New Yorku nemůže milovník umění nenavštívit Metropolitní muzeum nebo Guggenheimovo muzeum. Mimo vnímání neskutečně silné atmosféry New Yorku jsem zde i hledal nějakou českou stopu a jak jinak než v oblasti umění. Budova Guggenheim muzeum se sice tak trochu ztrácí před velikostí okolních mrakodrapů, ale určitě je předčí svým designem a důmyslnou konstrukcí. Aniž bych do budovy vešel, hned narážím na první českou stopu. Americký průmyslník, filantrop a mecenáš Solomon R. Guggenheim pověřil v roce 1943 významného architekta Franka Lloyda Wrighta vypracováním návrhu muzea moderního umění. Provokativní spirálová budova měla však své konstrukční úskalí. K projektu byl přizván český konstruktér Jaroslav Josef Polívka, který vyřešil samonosnou konstrukci bez podpory sloupů.

 

     

 

Vnitřní prostor byl ještě o to více ohromující a já jsem se tedy mohl začít věnovat prohlídce, kvůli které jsem přišel. Díla těch nejlepších modernistů jako např. Vincenta van Gogha, Paula Gauguina, Claude Moneta, Pabla Picassa, Marca Chagalla, Vasilije Kandinského či Oskara Kokoschky, který má též české kořeny, jsem mohl sledovat na vlastní oči. Mým překvapením pak ještě bylo objevení nádherného obrazu Františka Kupky, který mě oslnil asi nejvíc. … další česká stopa.

Dále se však dozvídám, že tou stopou nejvýraznější, kterou zde zanechal, byl nedávno zesnulý Thomas Messer, rodák z Československa, který do války žil v Praze a od roku 1961 do roku 1988 celých 27 let řídil toto muzeum. Své organizační schopnosti a zkušenosti s uměním uplatnil v této instituci a Guggenheim muzeum proslavil.

 

„S úctou k těm, kteří něčeho dosáhli nebo dosáhnout chtějí“

David Fiala

Předmětem této výstavy je hlavně poukázat na zručnost tehdejších řemeslníků a tvůrců užitného umění, které se v současnosti pomalu vytrácí.