Popis čalounění

Čalounění sedacího nábytku se začalo masivněji používat v dobách pozdní renesance a raného baroka, kdy se začalo více dbát na pohodlí a komfort bydlení hlavně u vyšších vrstev a měšťanů. Zprvu se nábytek změkčoval používáním různých přírodních materiálů, a jak se zvyšovaly nároky na pohodlí, tak začínaly vznikat i různé technologické postupy při výrobě čalounických gruntů. Nejčastějším způsobem bylo používání kovových pružin, které byly vyvázány v jeden celek a tato vrstva kopírovala anatomii těla a tím se stala velmi komfortní. Tato část byla jen základem pro další vrstvy jako například sláma nebo africká tráva, později pak velmi trvanlivé koňské žíně, které se ve velmi dobrém stavu dožívají až do dnešní doby u zachovalého nábytku. Čalounění je samozřejmě ze starožitného nábytku nejchoulostivější k poškození nebo dožití, proto se ve své původnosti zachovává jen velmi málo a v dobách pozdních nebo nedávných nahrazovalo již materiály novějšími a nepůvodními. Výroba nebo obnova s dobového čalounění je složitá a při poškození čalounění historického nábytku by k opravě měl přistoupit čalouník – restaurátor, který má potřebné znalosti o historii sedacího nábytku, vývoji čalounických technik a materiálů. Ve spolupráci s restaurátorem dřevěných částí pak můžou správně zařadit nábytek do historického kontextu. V návaznosti na to pak zvolí správnou techniku renovace a vhodnou skladbu materiálů, která bude shodná s původně použitou. Tím zaručí, že nejen krásu, ale také funkčnost sedacího nábytku vrátí do podoby, kterou měl v době svého vzniku. Pokud je nábytek potažený původní starou látkou, která má svou historickou hodnotu, přistoupí k svému dílu práce také restaurátor historických látek